ŘÍCI ANO TOMU, CO K NÁM PŘICHÁZÍ III.

07.04.2020

Blízkost na vzdálenost 2 metry.

Situaci, v níž se právě nacházíme, jsme si tak úplně nevybrali. Co nového nám přináší?

Podivné bezčasí plynoucí ze dne na den, často ani nevíme, který to vlastně dnes je. Izolaci s těmi nejbližšími. S těmi jen o trošku vzdálenějšími je to "blízkost" na dva metry. Oč nás tato situace vzdaluje od těch, kteří jsou nám drazí, o to víc nás k nim přibližuje. Často na ně myslíme víc, než kdy jindy.

Přestali jsme objímat své rodiče a prarodiče, abychom jim neublížili. Co jim však tato skutečnost způsobuje, a nakolik naopak ještě víc umocňuje stres, úzkost a obavy, které oni sami prožívají, netušíme.

Máme čas uvědomit si, kdo nám v životě skutečně schází. Možná nám dojde, že časté rozbroje ve vztazích přestávají mít svůj význam a stávají se malichernými.

Je to velká lekce pro celou společnost, obzvláště pak pro nejmladší generaci, která vyrůstala s mobilním telefonem v ruce a počítačem "za zády". Můj dvacetiletý syn chodí s klukama na pivo přes Skype. Otevřou si u počítače láhev a "jdou do hospody". Ale i oni cítí, že to není dost. Že potřebují něco víc. Vzájemnou blízkost a osobní kontakt, které žádná aplikace nenahradí.

Spousta mladých zamilovaných párů komunikuje stejně. Jen na dálku, skrze všechny ty technické vymoženosti, které máme k dispozici. Snaží se chránit své blízké před možnou nákazou. Vlastně je to dobrá lekce, muset si někdy něco odříct. Nemít všechno hned. Je to něco, co jsme díky blahobytu, ve kterém jsme poslední dobou žili, téměř neměli šanci zakusit. Vzniká zde prostor pro touhu a možnost se zase na něco těšit déle, než jen tu chvíli, než zapnu počítač a objednám "to" přes e-shop.

Díky Bohu se přes internet všechno objednat nedá. Ne, že bychom to nevěděli, jen příliš často zapomínáme a mnoho věcí v našem životě považujeme za samozřejmost.

Čas, který teď máme k dispozici, využijme pro sebe a "zapracujme" na svých vztazích. Krizové situace otevírají témata, kterých se v běžném životě dotýkáme jen zpovzdálí. Právě teď máme příležitost mluvit s našimi blízkými a opravdu jim naslouchat. Ne hned odpovídat, naslouchat. Je čas slyšet, co je za slovy, která ke mně přicházejí. Možná se dozvíme víc, než jsme tušili. O sobě i o těch druhých. Otevírá se tu prostor pro hlubokou nefyzickou intimitu, kterou jsme doposud nepoznali. Využijme ji jako dar.