ŘÍCI ANO TOMU, CO K NÁM PŘICHÁZÍ IV.

14.04.2020

Dotknout se toho, kdo skutečně jsem.

Situaci, v níž se nacházíme, jsme si nevybrali. Je náročná a konec je v nedohlednu. Jsou tu dny pěkné a pak ty horší.

Procházíme mnoha různými fázemi od popírání dané situace, přes vztek, strach až k jejímu přijetí. Pohybujeme se v podivných vlnách. Přijetí není konečné, pozvolna se znovu přelévá ve vztek, smutek či strach.

Které z dalších témat se nás v tyto dny nejvíc dotýká?

Možná fakt, že si nejsme jistí, zda potřebujeme přijmout situaci, v níž se nacházíme, anebo přijmout sebe v této situaci ...

Jak s tím tedy zacházet a co pro sebe můžeme udělat?

Je důležité být poctivý sám k sobě. Dovolit si být autentický, přiznat si, co cítím, a dovolit si to prožít.

Tahle situace nám totiž vytváří prostor k sebepoznání. Je to čas, kdy se víc než kdy jindy mohu dotknout toho, kdo skutečně jsem.

Narodili jsme se do společnosti, v níž jsou jasně daná pravidla, která nás formují. Nedostali jsme možnost zjistit, kdo ve skutečnosti jsme. Dostali jsme jméno a příjmení, se kterými bylo spojeno to, co se od nás očekává. Rychle jsme zjistili, zač budeme milováni, a naučili jsme se podle toho chovat. Děti lásku potřebují, umí se proto rychle přizpůsobit. Tak jsme to dělali. V rodině, ve školce, ve škole. A přizpůsobovali jsme se dál. Tak dlouho, až jsme možná zapomněli, kdo skutečně jsme. Až jsme odložili všechny své "nemilované" části.

Co nám ale pak z toho, kdo jsme, vlastně zůstalo?

Když se podíváme na přírodní národy, vychovávají své děti jinak. Třeba indiáni své děti nepojmenovávají. Dají jim čas a prostor zjistit skrze hru a objevování, kdo vlastně jsou. Teprve pak dostanou své jméno.

A možná je teď ten čas, kdy mohu zjistit, kdo jsem. Zjistit, "jaké je mé jméno". Pokud si přiznám, co cítím, mohu uvidět jasněji sebe sama. Ano, možná jsme o sobě měli nějaké představy, které najednou vzaly za své. Možná jsme ke svému velkému překvapení zjistili, že jsem jiní, než jsem očekávali. Že se víc bojíme, vztekáme, nezvládáme být nad věcí, přepadá nás panika, jsme nepříjemní na své okolí atd. Ale čím víc toho teď rozpoznáme, tím líp.

Proč?

Protože právě to je ta chvíle, kdy si mohu říct ano, tak to jsem taky já.

Je to nesnadný proces odkládání závojů iluzí o sobě. Pokud si ale dovolíme být jako dítě, které nerozlišuje emoce na dobré a špatné, pokud si dovolíme nehodnotit to, co cítíme, umožní nám to integrovat zpět své části, které jsme dosud odmítali či popírali. Protože to, co cítíme, nepřichází zvenčí. Je to uvnitř nás samotných. Je to taky naše. Jsme to my.

Je ale také třeba mít na paměti, že to, kdo jsem a co prožívám, nemohu na 100% ovládnout. Nesu v sobě paměť svou i předchozích generací, zkušenosti svých předků, ale také na mě má vliv to, co právě teď prožívá mé okolí.

A to vlastně může být velmi osvobozující a zároveň posilující.

Buďme v tyhle dny soucitní sami k sobě. Mluvme se sebou jako se svým nejlepším přítelem. Podpořme sami sebe a důvěřujme si, že to zvládneme. Buďme přítomni tomu, co opravdu prožíváme, přiznejme si to a pečujme o sebe tak, jako bychom se starali o někoho, kdo si zaslouží naši péči. Zeptejme se sami sebe, co bychom teď pro sebe mohli udělat, abychom se cítili líp?

Dávejme pozor, kam zaměřujeme pozornost. Vracejme se k tomu, kdy jsme byli šťastní, a následně se snažme prožít tu radost znovu, nejen v hlavě, ale i na těle.

Nenechávejme ve svých myšlenkách roztáčet spirálu stresu, která nás dostává do stále hlubšího propadu. Nerozvíjejme teorie o tom, co by kdyby. V okamžiku, kdy to u sebe zpozorujeme, to můžeme zastavit. Třeba změnou dýchání. Soustřeďme se na náš dech, to náš propad dokáže velmi účinně zastavit. Přejděme z povrchového dýchání k hlubšímu. Technik je spousta. Můžete si třeba počítat délku nádechu a výdech pak zdvojnásobit.

Nezapomínejme, že tohle všechno může být dobrým tréninkem i do "lepších časů"!